Jak se žilo Posledním Mohykánům

Poslední Mohykán

určitě nebal poslední….tábor….na….Bělé…..

Když jsme přijížděli na táborovou základnu na Kladkách – Bělé, všichni jsme se sborově usmívali a věřili, že si s sebou dovážíme také usměvavé počasí. To vydrželo rovných 24 hodin. Poté, s mírnými přestávkami, nám propršelo téměř celých 14 dnů, tudíž úsměv z tváří vedoucích vymizel, naštěstí ne napořád.

Děti se mohly seznámit s obyvateli pevnosti William Henry, osadníky, trapery, Indiány, ale taky s nepřátelskými Hurony a Francouzy.

Všichni si mohli vyzkoušet, jak chutná vítězství v boji proti Francouzům

v pevnosti Edward.

Každý se mohl naučit zacházet s indiánskou zbraní známou jako luk, naučit se pravému tábornickému životu, určovat stopy a orientovat se v přírodě. Pět oddílů – Sinatry, Igenoty, Žmuďochy, Démony a Mustangy ze západu čekalo taktéž spousta her a soutěží, které byly motivovány právě románem

J.F. Coopera Poslední Mohykán.

Všechno bylo samozřejmě závislé na počasí. Celý tábor navštívil také zámek v Náměšti na Hané, kde děti mohly shlédnou zajímavý výklad v podobě pohádek.

Taktéž jsme vyrazili na zámek Úsov a do Mladečských jeskyní. Po návštěvě moravských Benátek – Litovle na děti čekala na táboře tradiční stezka odvahy, která byla tentokrát rozdělená do dvou částí.

Proradní Huroni si nedali pokoj ani v poslední den tábora, a unesli hlídkující děvčata. Ta naštěstí probudila jekotem celý tábor a tak stíhací eskadra Mohawků dostihla Hurony v jejich táboře a dala jim co proto. Tábor pak mohl v klidu pokračovat přípravami na závěrečný oheň, na který se tradičně přijela podívat také

spousta hostů a rodičů.

I přes uplakané počasí, zamračené tváře vedoucích ( ne pořád :o) ), odjížděli všichni spokojeni s rancem plným nevšedních zážitků a nových zkušeností.

Tímto bych chtěl poděkovat všem vedoucím a instruktorům ( Frantovi, Alče, Jarče, Stoupovi, Marcelce, Lence), zdravušce Kátě, hospodářce Janičce, kuchařkám Mamče a Staňce a člověku „ na všechno“ Jarkovi, že to po celých čtrnáct dnů zvládali a i když to občas vřelo, že se to nakonec vždycky zvládlo. A nebylo to jednoduché.

PS: Jedna smutná zpráva na závěr : Asi hodinu po odjezdu dětí zemřel náš táborový hlídač, dvanáctiletý vlčák Kazan. Nikdy nikomu neublížil a na základně s námi prožil pěkných 11 táborů. Kdo jste ho znali, vzpomeňte si na něho a popřejte mu klidnou cestu po psím nebi.

Tonda Čárlí Bartošík